pátek 26. dubna 2013

Hůř se cítím, lépe běhám...

Jistě si každý pamatuje z dětství ten pocit v nitru těla, když se blížili vánoce. To chvění, ta nedočkavost. Každý to měl, každý jinačí, ale přitom každý stejný. Tak přesně TO teď já mám před tím než mám jít běhat, respektive celý ten den. Těším se, až prďola usne a já nazuji kecky a vyběhnu. Navíc teď to mám ještě tak skvěle načasovaný, že když vyjde počasí, je slunečno, tak se akorát začíná smrákat, zapadá slunce, vše je tak krásně nasvícené slunečními paprsky...no ty vole, poetismy mi fakt nejdou. Prostě super atmoška. Nejhorší je, že běhat by se mi chtělo už každý den, ale jaksi na to moje zchátralé tělo není stavěné a HLAVNĚ, zahrádka čeká.

Úterý
vybíhám již vybaven nabitým telefonem a hlavně novými sluchadly. Já vím, říkal jsem, že někdy časem, ale prostě mě to chytlo za ty moje nečesaný pačesy a cloumá to se mnou, jak učitel tělocviku se spolužákem, když ho chytnul s retkem na patnáctistovce....Takže přístrojově vybaven si to klušu na Vidonice, pak do Kalu, kolem buržoustskýho mlejna, u kterýho mám strach, abych jenom svým během nespustil alarm, zpátky do Vidonic, kde koukám na hodinky a říkám si: ,,Péťo, tohle není dobrý". Dle hodinek jsem s časem nad 5 min na kilák a už nejsem moc fresh. Zkouším to cestou zpátky do Brusnice trochu stáhnout, prodlužuji krok, ale u kostela mi dochází palivo, jsem zakyselenej, dostávám svoji první křeč a domů se doploužím, takřka v depresi. Vlastně celý běh byl takovej nijakej. Doma sedám k počítači a už si cvakám trasu do map a ejhle zjištuji, že trasa neměla necelých 10 km, jak jsem si myslel, ale 11,4 km a tudíž i čas na kilák je vlastně pod 5 minut. Jsem šťastný. Výsledný čas 52:54.


Čtvrtek
opět si to šinu na Vidonice, ale tentokrát si dám tu pomotanou trasu co jsem chtěl běžet původně v neděli. Jenže nahoře nad Vidonicema, čas o minutu horší než minule, píchá mě v levém menisku, bolí mě záda. Vše krom nohou mě zrazuje. Nic běžím dál, konečně trefuji tu komunistickou hrůzu na kopci (sakra to je parcela, výhled jak v Tibetu) a zpět domů. Opět kontroluji hodinky a opět nespokojenost, poslední tři kilometry se snažím zvýšit tempo a trochu to poladit. Doma opět zjišťuji, že jsem blb a trasa měřila více než jsem si myslel, takže tentokrát 9,79 km v čase 43:11 => 4:24 na kilák...


Z cehož mi vychází desítka pod 45 minut. Až se dostanu pod 40, tak nevím co, ale to už je prej slušnej výkon....takže vyděržaj pioněr a v sobotu si dáme zas nějakou tu patnáctku...

čtvrtek 25. dubna 2013

Františkův Duben...

Konec Dubna se blíží, František oslavil 8 měsíců života, nedostal nic:) Od moji maminky jsem dostal pokáráno, ať se zde o Františkovi nezmiňuji jako o Franzovi, že o není žádnej němec. Tudíž Franzi, na žádost babičky stahuju Tvé jméno z oběhu a přejmenovávám na Francina. 

Myslím, že Francin měl Duben, jako vyšitej. Přihlásili jsme ho na plavání, poslali do koloběhu nemalou finanční částku a on onemocní. Ale kdyby aspoň kašlal bo smrkal. Ale on nic. Jenom horečky, teploty se šplhaly k takovým cifrám, kdy jsem kontroloval, zda nemáme teploměr strčenej do zavařovacího hrnce a Francin byl protivnej, jak činže. To mu vydrželo skoro dva týdny. Za tu dobu jsme třikrát navštívili lid v bílých pláštích, diagnózu nevím, snad ani žádná nebyla. Ale už je v cajku, starej dobrej Fanouš, co se směje, stále. Už taky začal lézti (plaziti). Nejvíce ho baví honit koťata, ale ty už paní domácí vykopla ven. Tak místo nich honí mravence.

Včera jsem mu vymyslel skvělé motorické cvičení. Hodně ho baví můj svinovací metr. Natáhnu ho k němu, lehnu si tak dva metry od něj a vždy když už ho má na dosah, tak třicet čísel svinu. To ho nakopne k výkonům mariňáka a už si to štráduje ke mě. Takto pokračujem, než se doplazí ke mě. Když je u mě, dostane pusu, řeknu mu jakej to je šikula, zvednu se, jdu na druhou stranu a situace se opakuje zase zpět.

Když oblíká táta...
Trénuji na plavání...
Nelezu, fixluju, přitahuju se...
Můj vzkaz rodičům, když mě dávají spát...
A postav to táto znova...
S mamkou cičíme jógu...
Je mi špatně a mám 40° horečky...
Máma na mě zkouší dvojitý hammock...a je mi to jedno...
Když mi máma ukázala, co už mám malé a nosit nebudu...
Tak se s  mamkou mazlíme...
A když jsme horečky vyleželi, tak zas můžeme ven...

Jo a tohle vlastně taky znamená, malou revoluci na tomto blogu. Estli pamatujete na článek "vše je o kompromisu" , kde jsem psal o tom jak Francin bude mít vlastní kartu nahoře, tak nebude, páč jsem zjistil, že Blogger to nemá tak domakaný, jak bych chtěl a já to zase nemám tak domakaný v mozku, abych si to doprogramoval, jak bych chtěl. Tudíž vše spojené s Francinem bude mít štítek "František"

pondělí 22. dubna 2013

O běhání, hudbě a jak jsem se ztratil...

V pátek jsem to zabalil v práci dříve, nakoupil asi 25 kg masa pro ty naše šelmy, pak asi 5 kilo zeleniny pro nás, doma potrápil Fanouše (už je mu lépe, horečky jsou dole) a jen co mu spadly víčka nazouvám mé běžecké kecky. Je 26 let a pokouší se o mě mrtvice . Vybil se mi mobil = přehrávač. Chci ho dát na nabíječku. Koťata překousala kabel. Chce se mi brečet. Najednou zjišťuji, že moje běhání je založeno na hudbě. Prostě běhání bez hudby, to je pro mě jako svíčková bez knedlíku. Začínám panikařit. Míša šeptem říká: ,,Tak prostě poběžíš bez", a přitom má výraz, jako že to snad nemyslím vážně, takhle jančit. Na chvilku mě to napadlo, pak zas, že na to raději kašlu, že budu doma. Rychle se vzpamatovávám. Ještě v HK jsem tehdá někde viděl Míši starou MP3. Sice už tenkrát povídala, že nefunguje, ale naděje umírá poslední. Ani se neptám, kde by mohla být. Jdu na "jisto". Krabice s elektornickým bordelem v roubence. Je tam! Ještě, že jsme Fanoušovi koupil ty baterky do hrajícího zajíce. Zastrkávám baterku, mačkám tlačítko POWER. Hello! mě vítá na obrazovce. Skoro slzím radostí. Zastrkávám jack od sluchátek. Nic. Ticho. No doprdele, co to je? Lomcuju s konektorem všemi směry, zapraskání a hraje jedno sluchátko. Ale pod podmínkou, že na konektor tlačím z boku palcem. To vydržím. Sakra co to hraje, u toho běhat vážně nebudu. Vkrádám se do světnice, zapínám počítač (jako když startuje stíhačka), Míša mě sjíždím pohledem říkajícím, že jestli ho vzbudím, tak mám po běhání a budu uspávat. Nahrávám jedno album, sakra to je rychlost - zbývá 5min 30s, njn starší technika. Ha už to je, jde se na věc. Vybíhám. Běží se krásně. Na co mám audiofilní sluchátka, když mi hraje jen jedno. Jsem sám sobě pro smích. Po deseti minutách se přehrávač vypíná. Snad ne. Zapínám, krotím koncovku, hraje dál. Asi nějakem fór. Ještě asi třirát se to opakuje. Dobíhám, vypínám hodinky - 36:00. No hezky, jsem spokojen. Jde se makat na zahrádku...

Sobota byla opět vařící, pečící, hlídací. Neděle byla makací. Opěr hakujem na budoucí zahrádce, dostává to konečně trochu podobu (o ní příště). Večer jsem celkem utahán, ale běhat se půjde. Obhlížím na mapách nějakou lehčí, rovinatější trať. Dnes to nebude o čase, ale tom jít si vyklusat a udržet v nohách těch pár kiláků.

Neplánovaná trasa...
František spí, beru do ruky MP3, nacvičeným pohybem přitlačuji konektor, na druhou ruku přidělávám čelovku, blikám a vybíhám. Sice ještě světlo je a bude, ale jsem zodpovědný rodič/běžec. Je krásný nedělní podvečer, Slnko svítí a já vyklusávám. Když to mám otáčet, cítím se svěží a tak si říkám, že to vezmu ještě kousek dál. Cesta se začíná celkem naklánět proti mě, ale pořád to jde celkem zlehka, OK oběhnu tu komunistickou hrůzu na kopci a valím dom. Cesta mě vede, ale někam dolů z kopce. Při pohledu na ceduli Pecka - Staňkov začínám tušit, že jsem někde blbě uhnul. Když stoupám k Hradu Pecka začíná se pomalu smrákat a vím, že domů to je ještě cca 7 kiláků = cca 35 minut. Dobíhám dosti potmě, nohy sice cítím, ale zaháním to koncentrací na nesmyslné texty, v nohám 14,2 km a čas 1 hod 14 minut a 10 vteřin. Paní domácí ani nezaregistrovala, že jsem měl být dle plánu dávno doma.

Ve finále to byla skvělá trasa. Krásný výhledy, krásně členitá. Myslím, že ji zařadím do playlistu.

čtvrtek 18. dubna 2013

Boty a Zátopek...

Máme tu pokračování. A jelikož to myslím vážně a vrátili mi daně a paní domácí mi můj nápad posvětila, tak jsem se rozhodl pořídit si boty. Jo jasný, někdo namítne, že běhat se dá v čemkoli. Třeba v lodičkách na tramvaj. Jenže já mám svoje nohy rád. Když můj mozek myšlenku o koupi běžeckých bot vypustil dál do těla, tak odoperované koleno bylo první, kdo hlasovalo pro. Vlastně jediný, kdo hlasoval proti bylo moje bankovní konto. Ale to prská i když si jdu koupit svačinu a to se vážně necpu chlebíčkama. Abych mu trochu zavřel pusu, tak jsem obhlídnul SLEVY SLEVY SLEVY ve sportisimu (páč ho mám po cestě pro svačinu) a boty ozkoušel a zakoupil. Sice mě trochu sere, že je vyrobily děti v indonesii, ale srabácky si to omlouvám, že díky telepatii se vlastně proběhnou se mnou....Když se ještě vrátím k těm botám. Jestli někdo namítne, že Zátopek běhal v kanadách a stal se z něj olympijský vítěz, tak já říkám, že je rok 2013 a olympijský vítěz být nechci.

"Jedním z důvodů, proč ještě ne příliš známý Zátopek běhával ve vojenských botách, byla totiž také skutečnost, že neměl peněz na zbyt a nemohl si dovolit tak často kupovat běžecké boty. Zatímco bagančata během své základní vojenské služby  fasoval."

Výraz mám hodně podobný...
Kdybychom to vzali hodně do hloubky, tak ona koupě bot není lehká věc. I ostřílení běžecký matadoři občas tápou. Záleží na tom, zda dopadáte na špičku, na patu, neutrální dopad, supinace, pronace, jestli běháte na dráze, na silnici, cross, v létě, v zimě... Jenže to už jsme v úplně jiné kategorii, jak výkonostní, tak cenové.

Včera, když jsme vyrazil do toho nádherného podvečeru, tak už jsem nové sedmimílové boty měl samozřejmě na sobě. První tři kiláky jsme trochu trpěl, asi tak jako když jdeme poprvé bruslit. Poté si boty trochu na ty moje ploutve zvykly a už od Mostku jsme věděl, že čas vypadá dobře. Nakonec z toho bylo 36:56 tudíž opět skoro dvě minuty dole. Ale to vidím jako poslední výraznější sražení času dolů. Myslím, že pod 36 minut to bude teď chvíli trvat. 

Tak to je moje základní trasa...

Během toho běhu jsem tak přemýšlel, že boty jsou na běhání základ. Ostatní je pouze póza. Takže i kdybych atakoval časy olympijských vítězů, stále budu běhat ve "svých" propálených kraťasech a nějakým reklamním triku. Časem dojede na ty sluchátka, páč ty moje klobouky dost hřejou a nějaký pouzdro na telefon, jelikož ho mám sto chutí vždycky hodit do škarpy. Jak říkám, jediné moje štýlo jsou boty a budou sluchátka. Ostatní je pro slečinky a pro buzíky...

Tak takhle, vážně ne :)

úterý 16. dubna 2013

O Velikonocích, chlebu a další plky...

Polovina Dubna pryč, skoro a u nás se dějí věci o kterých není skoro hodno psát. Jo neříkám, pěčeme si dobroty, teď s oblibou chleba, páč jsme si zadělali na vlastní plnožitnej kvásek, ale na nějaký prezentace to zase není. Nějaké to sladké na plech zde vypisovat, to je jak plivnout do moře. Food blogů je jak mravenců u nás v kuchyni a zase taková paráda to není. Vždycky najdem nějakej recept, zjistíme, že nám polovička věci chybí, tak to upravíme a je z toho něco jinýho :)

Když jsme u těch  mravenců, tak těch pár kámošů, co chodili každý večer olizovat sklenici s medem na stole, to řekli dalším kámošům. Najednou máte 10 000 přátel ani o tom nevíte, kam se hrabe Fakebook. Tudíž, mravenci, mažu si Vás ze svého seznamu přátel a šmitec. No né úplně, jelikož z důvodu výskytu jiných živých tvorů ve světnici, používáme k boji čistě babské zbraně proti armádě mravenčích squaterskejch punkáčů, kterým prostě nevysvětlíte, že smysl squatu je o obsazování prázdnejch baráku. Tohle není prázdnej barák, my tu už skoro rok žijem. Ale čelíme statečně a postupně je vytlačujeme z našeho území.

"Dodatek: babské rady jsou k hovnu, ke slovu se dostala chemie. Učinek lepší, ale né stoprocentní."

Tak to vypadá u těch co mají i na konci zimy plnou stolu dřeva a žijí v jedné světnici
 a mají neuregulovatelné kachláky 
Jinak se sázejí semínka a vypadá to u nás, jak v nelegální vietnamské pěstírně. Jen čekám, až nám hoši v černém mundůru z protidrogového vyrazí dveře palicí a svážou do kozelce. Doufám, že chodí na školení a rozeznaj rajče od trávy. Jinak nevím...
První semínka klíčí...
Přepichujeme, stylově na inzerátu pozemkového fondu...
Hezky každá na samotce...
Ty hodnější zase zpátky sobě...
Taky byly Velikonoce, ačkoli to s nedělním přívalem sněhu jaksi  na ně nevypadalo, tak i tak jsme s Franckem vyrazili na proutí, nějaké pomlázky napletli, paní domácí i ty vajíčka nabarvila. Zkoušeli jsme barvit červenu řepou, ale total provar. Bordel z cibule to jistí.
Barvíme, ohříváme, vaříme, voníme, a to vzádu už nevím..
Design by paní domácí PŘED...
Design by paní domácí PO...ty se samolepkama jsme s Franckem vykoledovali...
Další je, že koťata už mají své adoptivní rodiče. Černá (to je ta černá) a Jiskra (mouratá) jdou ke známým. Chtěli jednou, on Černou, ona Jiskru. On je psycholog, řekl tak obě :) Třetí, Luna (černá s pálením) zůstává u nás.
Velká pohoda...
Františka koťata hodně bavěj...hlavně je tahat za packy a hlavu. Musíme být na pozoru...
Začínáme budovat zahrádku. V kamenolomu. Těšte se...

Začínám běhat...

Takže je to tu. Opět. Znovu. Odhodlání běhat. Běhání je super, vždycky mě to bavilo, hlavně dlouhé tratě, ale vždycky jen tak 3 měsíce. Pak jsem poznal nějakou skvělou holku a běhání šlo do kopru. Randíčka, vínečka, hospody, koncerty, zamilované pohledy a bylo po odhodlání. Jenže teď ne. Teď už nikoho nepoznám, páč skvělou holku mám doma a s ní skvělého kluka. A odhodlání je velké. Když stoupám s psíky ten náš "kopec" od chalupy na louku, tak děkuji Bohu, že Judka je nevychovaná lovkyně a táhne mě za srnama, jinak bych to ani nevyšel. Dochází mi dech, stejně jak peníze před dvanáctým. Stala se ze mě přes zimu troska.

Ale od teď ne. Naordinoval jsme si běh min. 2-3 týdně. Ideálně bych chtěl běhat ob den. Základní trasu již mám. Na rozjezd úplně ideální. Dle mapmyrun 7,88 km, začátek z kopce na rozběh, pak do kopce, zase klesání, výběh nahoru a pak pekelně dolu.

Začal jsme v pátek a upřímně řečeno, po 500 metrech jsem myslel, že na to seru. Píchání v boku, jak kdyby mě za živa brali slepý střevo. Ale co, hlavní je dýchat. po cca 4km jsem to rozdejchal a zbytek byl celkem super. Vítězství bylo, že jsem ani jednou nezastavil a čas nebyl zase, až tak špatnej - 40:43. Hlavně jsem měl hodně poladěnej outfit, pracovní kraťasy od malty, mikinu s kapucí,  tenisky na fotbal na umělou trávu a sluchadla, jak zvukař z nahrávací společnosti. Paní domácí zhodnotila, že mi na běhání stačej :) Taková kombinace Rocky Balboa a klient terapeutické komunity Salebra. Další plán byl na neděli večer, ale z důvodu našeho maroda a péči o něj jsem to přesunul na pondělí.

Pondělí bylo super, počasí. Takže nic neodkládat a jde se na to. Vyštrachal jsem "svoje" značkové kraťasy Columbia, které mi v roce 2008 půjčil na beach volejbal kolega z práce a já jsem den na to podal výpověď a z Prahy se během týdne odstěhoval ( Dodnes si musí myslet, že jsme to měl promyšlené). Na to nějaký černý triko, opět sluchadla pro dýdžeje a hurá na silnici.

 Jo běhám po silnici. Pro každého k nepochopení, pro mě relax, nemusím řešit nějaký kořeny, kameny, myslivce myslejíc si, že objevili Yettiho v čechách. Prostě nic. Levá prává a do uší beat. A to je další super věc na běhání. Můžu si poslechnout nový desky co si postahuju. Jindy na to nemám čas. 

Ve finále pondělí bylo pondělní běhání výtečné, sice mě nikde nepíchalo, ale necítil jsme se úplně svěží. Výsledný čas mě překvapil  - 38:40. Tudíž jsme se dostal pod 5 minut na kilák, což jsem ani nečekal.
Jediné co mě s tímto běžcem spojuje, je výraz.
Koho bude zajímat, jak se moje běhání vyvíjí, nechť sleduje. A schválně, jak dlouho mi moje nadšení vydrží. Já mám předsevzetí, že dlouho :)